Stránky

sobota 15. dubna 2017

Když je všechno špatně v nejméně vhodnou dobu


Ve čtvrtek 13. dubna jsem zdárně odevzdala diplomovou práci.



Průběh psaní byl více méně bez komplikací až na jeden víkend, kdy jsem měla krizi a nevěděla jsem, jak uchopit hlavní část práce. Nakonec jsem se přes to přehoupla a práci v pohodě dopsala.

Perlička taky byla, když jsme se pár dní před zadáním desek do tisku dozvěděli, že se naše katedra přejmenovala a nebýt mého vedoucího, tak to asi ani nevíme. Nikde žádná aktualita nic.

 Luba mi říkal, že jsem tu diplomku napsala podezřele dobře, aby se ještě něco nepřihodilo...

A ono se přihodilo.

V den tisku, samozřejmě klasicky v den posledního možného odevzdání, bylo snad všechno špatně.

Při tisknutí jsem si všimla chybného označení stránek v seznamu obrázků a dalších 40 minut jsem strávila nad řešením tohoto problému, kdy mi Word záhadně z ničeho nic přepsal čísla stránek z 28 na 288 z 35 na 355 apod.S problémem si nevěděli ani kolegové v práci a kdykoliv jsem číslo navíc smazala a soubor uložila, chyba byla zpět. Ještě ráno, když jsem odcházela do kanceláře, tak byla čísla v pořádku. Error.

Po zdárném boji s Wordem jsem se vydala přes celé město do tiskárny. V Olomouci se momentálně přes půl města nedostanete jinak než pěšky, protože se rekonstruují koleje a údajně se tam zároveň se tam provádějí i vykopávky. A tak jsem se vydala na 20 min cestu do tiskárny, kde jsem měla hotové desky.

Ten den jsem si vzala kabelku, ve které nosívám na stojato vytištěné dokumenty tak, aby se mi nepokrčily. Jediný háček byl v tom, že kabelka nemá zip. Ale co, od rána bylo slunečno. V kabelce jsem tedy táhla 3x 93 stran diplomky (dva výtisky odevzdávám a jeden si nechávám) a z toho důvodu nešla kabelka zavřít ani na přezku.

Jen co jsem vyšla z kanceláře, tak začalo neuvěřitelné pršet, taková ta klasická jarní průtrž. Někteří šťastlivci měli deštník, ale já jsem mezi ně nepatřila.

Různými dokumenty, které jsem v kabelce našla, jsem přikryla vytištěnou diplomku a klopýtala napříč městem. Voda mi stékala po tvářích, přes mokré brýle jsem nic neviděla a vlasy jsem měla mokré tak, jako bych zrovna vyběhla ze sprchy. Šílený, říkala jsem si, jak ze špatného filmu.

V každém podloubí stály skupinky lidí, ukrývající se před deštěm a já jsem jen pozorovala jak se mi vytvořená stříška z dokumentů, kterou jsem přikryla všech 279 stran drolí na černý kabát a kabelku. Skvělý, pomyslela jsem si ironicky.
Nejen, že vypadám úplně nemožně, ale ještě zaslechnu, jak si míjející pár říká: „No tak trochu zmokneš, podívej, slečna je na tom mnohem hůř“.

No nic, peláším dál, když v tom cítím mokro v botách, sklopím zrak a všimla jsem si, jak mi špinavá voda valící se po chodníku zašpinila mé dokonale mentolové, tři dny nové botasky.
Takže jsem měla nejen mokré vlasy, ze kterých se valila voda, ale také jsem měla mokro v botách. To, že jsem měla kabát nacucaný vodou a mokré i tričko, vezmi čert.

Asi je úplně jasné, že ve chvíli, kdy jsem doběhla k tiskárně déšť ustal. Zákon schválnosti. Vešla jsem dovnitř a začala jsem tahat z kabelky lehce zvlněné výtisky diplomky a uklidňovala jsem se tím, že za 30 min dojdu do školy, bude odevzdáno a všechno bude v pohodě.

Nebylo.

Slečna přinesla krásné zelené desky s vytlačeným stříbrným písmem a společně jsme vyselektovaly zvlněné stránky, že tento výtisk diplomky si nechám já a ty hezké odevzdám. Slečna se po chvíli zarazila a zeptala se mě, jestli jsem nahlásila počet stran. Já odvětila, že ano - nahlásila jsem, že budu mít 90 stran. Nakonec jich bylo 93, ale to je nepodstatný rozdíl. Sušila jsem si vlasy do papírových kapesníčků a nepřikládala jsem jejímu dotazu větší pozornost. Ve chvíli, kdy se snažila doslova narvat hřbet se jménem na desky a pronesla, že se to tam nevejde jsem ztuhla. Jak jako nevejde? Co nevejde? Snaž se trochu.... znělo mi hlavou.

Kolega, který desky vyrábí místo velikosti hřbetu 13, vyrobil číslo 10. Co to znamená? Vyrobil hřbet na cca 50 stran, já měla 93!

Nezmohla jsem se na nic jiného, než že jsem opakovala "no ty vole, to fakt ne". Normálně na veřejnosti nemluvím sprostě, ale začala jsem být značně nervózní. Slečna vzala do ruky telefon a uklidňovala mě, že je kolega už na cestě a že to předělá.

Problém byl v tom, že máme ve vizuálu desek jasně dané, že na hřbetu musí být naše jméno, jinak by o nic nešlo, dala by mi hold příslušnou velikost hřbetu bez vyraženého jména a desky zkompletovala.

Po ukončení hovoru vypadala už i slečna nervózně a sdělila mi, že kolega nepřijede. Že mi může na místě udělat nové desky - kožené, modré se stříbrně natištěným písmem. Přemýšlela jsem, jestli budu brečet nebo se smát. Každopádně jsem to odmítla, protože…

Před dvěma lety jsem u bakalářky váhala nad barvou desek mezi vínovým a zeleným plátnem. Nakonec jsem zvolila vínové a řekla jsem si, že diplomka bude prostě zelená.

Uběhlo asi 20 min opětovných pokusů narvat 93 stran + šířku desek do hřbetu velikosti 10.

Po chvíli dorazil do tiskárny pravděpodobně ještě jiný kolega, který navrhl, že mi hřbet desky přetisknou jinou metodou, bohužel však i lehce jiným písmem. Já jsem v tu chvíli slyšela, že hřbet prostě bude!
Pak jsem si i říkala, proč to slečna nenavrhla hned. Cítila jsem pocit úlevy, že mám asi posledních 40 min do konce odevzdání, ale stihnu to!

Ve finále mi teda slečna natiskla jinou metodou a tlustějším písmem jméno na hřbet desek a konečně diplomku úspěšně svázala.



Takže ano, když se to s*re, tak v nejméně vhodnou chvíli. Čekala jsem, že mě po cestě do školy nad ještě srazí auto, aby mi osud zabránil tu diplomku odevzdat, ale musím zaklepat. Ve 13:55 jsem ji na katedře odevzdala a oddechla si...

No, a teď už jen ty státnice!



Žádné komentáře:

Okomentovat

Děkuji za Vaše komentáře | Thanks for your comments